Červen 2015

Hudba a jak jí beru.

9. června 2015 v 23:30
Upřímně, dneska mě zarazilo, jak na ulici nějakej malej capart na jednoho kluka začal křičet, že jeho písničky jsou o hovně.

Eh, wááát?!

Krucinál, každej má vlastní styl a nemusí se ostatním srát do toho, co ostatní poslouchaj, ne? Alespoň né takovýmhle stylem, meh... Jako, upřímně já, když někdo z mého okruhu přátel pustí nějakou písničku, která se mi jó fakt nelíbí, tak buďto mlčím, nebo lehce vyjádřím svůj názor, ale né takovýmhle stylem, že i před neznámýma lidma řeknu, jaký to poslouchá sračky. To mu to radši řeknu osobně, že si o tom myslím, že je to nic moc. Jsem člověk, kterému jde buď o text, nebo o rytmus. Znáte Yirumu, ne? Néééé? Jak je to možné? o_o Šupity šup, tady je odkaz.

U Yirumy jde převážně o rytmus, tam text není, ale prostě... Grah, pokud ten člověk, který to tvořil je dostatečně schopný, dokáže vytvořit něco, co je hodně překvapivé, jako třeba tohle.

Jak to tedy shrnout. Neflamujte(Yeah, this game language, sorry)... Nenadávejte na lidi, kteří něco poslouchají. Já s tím problém nemám, poslouchám v podstatě všechno, co se mi líbí a je naprosto jedno, jaký styl to je.

Tímto se s Vámi loučím a, ÁÁÁdiér.

Nespavost

9. června 2015 v 0:28
Co je mým prokletím?
Nespavost.

Mám hrozný problém s tím jít spát včas a následně to vždy přeženu, že se mi ráno nechce vstávat do školy.
Co mi nejčastěji lítá v hlavě? Když jsem ve tmě, vše se hned mění, všechno je jiné, démoni se budí. Představivost čiší jednimi z nejděsivějších představ, které znám a mě samotnému i nadále způsobují nespavost. Což je vcelku ironické, jelikož vždy usínám u strašidelných příběhů, které mě donutí spát, než abych byl dál vzhůru. Takže, co je náplní mého večera?
Buď extrémní deprese, neskutečná agrese a zloba na vše kolem, nebo extrémní strach z neznámé tmy.

Vždy jen čekám na to, až se někde v nějakém místě objeví rudé oči, jen aby mě nějaká zrůda zděsila k smrti. Vrahové, jenž se potulují venku po ulicích, nikdy jsem nechápal, proč v noci nejraději chodil ven. Je to skoro jako kdybych se chtěl přiblížit mnohem víc jejich životnímu stylu, alespoň jednou si vyzkoušet cokoliv z toho, co dělají oni. Jenže na to, zatím, naštěstí nemám žaludek. Tyhle představy mě většinou popadají ve spojitosti agrese a strachu. Není nikdy možné cítit jen jedno, ne? Rozhodně ne v mém případě. Vždy, i když jsem v maximální depce tak je to nečím buzené. Nejčastěji slabým vztekem... Tahle písnička ve mně nejčastěji budí strach a zároveň chuť zkusit něco... Nového. Proč? Jde o jednu legendu, o legendu, jenž se snad používá na zastrašení dětí. Dle mě je to jedna z kvalitních Creepypast*.
Takže tedy, můj lék na nespavost? Mít ještě větší strach. Strašidelné příběhy, strašidelná hudba, všechno to budí naší představivost. Mozek se postupně unaví, i když ty sny potom bývají... Né zrovna příjemné.

Takže, pokud si chcete vyzkoušet mou teorii, rád vám s ní pomohu. Jen je tu menší možnost, že to bude pro omezené množství lidí, jelikož já je poslouchám v angličtině a velká většina z nich v češtině ani není.

Tak tedy, doufám, že bydlíte v přízemním bytě, protože na Vás čeká příběh zvaný... "I'm at your bedroom window". Hodně štěstí při poslouchání. Když jsem to já poslouchal, klepal jsem se v posteli, a to bydlím ve vyšším patře panelového domu.


(*Creepypasta - Vzniklo to původně jako rubrika na jedné nejmenované stránce. Spousta lidí, včetně mě, tomu propadlo. Nyní definice Creepypast je velmi jednoduchá. Strašidelné příběhy, které ve Vás mají vyvolat zděšení.)

Being a player isn't really that bad...

8. června 2015 v 18:25
Asi si říkáte, co to sakra melu. Yep, angličtina, asi Vám v tuhle chvíli dochází, že ten jazyk mám rád(Dayum, zas vám říkám něco o sobě, meh). Ale, každopádně.

"Být hráčem vážně není tak špatné..."
Co tím chci říct? Nevěřte těm médiím, co rozhlašují, že jsou hry škodlivé. Škodlivé jsou jen pro lidi, kteří nepoužívají hlavu. Sedět za kompem skoro každej den přes 8 hodin, jako vážně? Neříkám, že jsem to párkrát neudělal. Na základce jsem byl pět dní vzhůru jen kvůli tomu, abych hrál WoWko, jenže jsem k tomu měl určitý důvod. Hry nejsou pouze zlo, najdou se tam i lidé, kteří Vám můžou otevřít oči. Tohle je můj případ. Po pěti dnech už jsem, jak si asi můžete představit, pěkně mimo. Nespat tak dlouho a chodit do školy je peklo, které nechci znovu zažít. Ale k věci, proč to není špatné. Jak už jsem řekl, potkáte tam spoustu lidí, kteří Vám samotným mohou pomoci v dobách, kdy nikoho nemáte. Pro mě osobně byl počítač mnohem větší kamarád, než kdo kdy jiný. Proč, ptáte se? Nikdo mě hrozně dlouho nebral mezi sebe, všichni mě nenáviděli, proto jsem se utápěl v počítačových hrách, kde byla má jediná záchrana. Virtuální realita a virtuální přátelé.

Doteď si pamatuju na Guildu Gummybear Fighters. Jsem upřímně rád, že jsem v ní byl, protože i když mi v té době bylo 13, všichni mě tam brali takového, jaký jsem a nikomu jsem tolik nevadil. Už chápete, proč určití lidé tráví svůj čas za počítačem?

WoWko aktivně už nehraju. Přestalo mě to bavit po celkovém rozpadu serveru, na kterém jsem byl. Stejně si dost často rád vzpomenu na Svatádalu, jenž mě držela vždy nad vodou. ^_^
Čas šel dál, dostal jsem se na střední a tady jsem našel novou oblibu, postřehovky. Přesněji, osu!. Ano, doopravdy se to jmenuje "osu!", ten vykřičník je tam úmyslně. První tři měsíce jsem se k tomu vůbec nedostal, nenadchlo mě to, ale po této uplynulé době mě to začalo bavit a teď? Pořád mi to moc nejde, ale když člověk pokoří mapu, o kterou se snaží už dlouho, naplní ho to lehce štěstím, které ve svém reálném životě nikde nemůže najít.

A to je právě ten důvod, proč říkám, že být hráčem je úlevou a únikem od každodenního stresu, který zažíváme a nikdo mi to nevyvrátí.

Pro menší představu, o co v osu vlastně jde. Musíte najet myší na kolečka a kliknout ve správnou chvíli na klávesnici. Jsou tam i slidery, tzn. že tu klávesu musíte držet a jet ve směru, co je ukázáno a spinnery, kde musíte co nejrychleji točit okolo středu. Zde máte odkaz

S tímto se s Vámi pro dnešek loučím, Adiér.

Seznámení

6. června 2015 v 17:52
Za koho se považuju? Kdo jsem? Tyhle otázky Vám všem asi budou dlouho ležet v hlavě. Už teď je tu možnost, že tento blog objeví někdo mně bližší, ale to je v podstatě jedno. Stejně se vždycky najde někdo, jenž zjistí kdo jste. Zatím jsem autor beze jména, přezdívka jednou přijde a úprava blogu možná taky.

Teď k tomu, proč jsem tento blog pojmenoval bipolar-singularity.
Bipolar? Spojeno s bipolární poruchou.
Singularity? Singularita, ojedinělost.
Snad Vám to stačí pro pochopení.

Dost často zažívám extrémní změny nálad a z nich jsem se nejčastěji dokázal pouze vypsat. Hledám v tom určitou útěchu, ale zároveň vyjadřuji vlastní názor. Takže pokud se nějaký člověk z pozitivního na negativní.... Asi chápete
Tímto se s Vámi loučí prozatimní autor beze jména.

This is the truth, this is REALITY!